"Být sám sebou znamená neztratit se ze své vlastní cesty duše.

 To je něco, co v sobě popřít nelze. 

Nemůžeš popřít sám sebe! 

Když svůj plán a záměr duše v sobě zasouváš do pozadí, 

dochází k obrovským ztrátám energie ve tvém životě.

*
Být sám sebou tudíž není vzpoura ani ohrazení se proti návrhům druhých, 

proti výzvám života. 

Vzpoura a odpor je vždy projevem ega, ne duše. 

Ego, které chce být vzpurné a mít navrch jen pro pocit, že ovládá situaci, 

si chce zajistit výhru ve svém prosazení.
Být sám sebou je tichým následováním volání hlasu intuice, 

Boha v nás 

a je zakotveno ve vědomí vlastní čistoty a jedinečnosti 

a pevném zakořenění se na Zemi.

*
Cesta naší duše by se měla stát i cestou naší osobnosti a této se nelze vzpírat, 

nýbrž jí procházet tak, jak z ní proudí síla pro tvoření a zrození našeho žití na Zemi. 

Ty jsi tvůrce před inkarnací, ale také i v inkarnaci a toto ti nikdy nebylo odňato. 

V každém teď tvoříš také svoji budoucnost. 

Řeku života dělají všechny její proudy, ne jen některé. 

Nesnaž se ve svém proudění zastavovat a chytat se stébel či kamenů. 

Kdyby ses zbaběle dlouho držel v tak silném proudu, jako je život, 

nemilosrdně by do tebe bičoval a omílal tě stejně tvrdě, 

jako vymílá břehy či kameny v řece.......co by z tebe za chvíli asi tak zbylo? 

Ne že by byl život tvrdý, ale jeho cesta sama je pohybem, razancí vedoucí k proměnám, 

které člověk vnímá někdy jako tvrdé právě pro svoji neschopnost pustit se starého držení. 

Raději se nikde křečovitě nedrž a snaž se pustit a splynout do svého proudu života, 

otevřít se jeho poselstvím, jeho síly řeči, která

A takto můžeš procházet všemi "peřejemi" svého života.

Mít odvahu "skočit" a nedržet se, když proud života chce jít s námi dál, 

je z pohledu lidského oka bláznovstvím a z pohledu duše naplněním své cesty.

Co tím chci říci? 

Že křečovitě se držet v proudu na jednom místě se stává vzpurností 

proti pokornému přijetí svého proudu života 

a znamená v něm zůstávat a nechat se jím vymílat snad až do morku kosti! 

Jak ale dlouho by této síle mohl člověk vzdorovat? 

Pustit se a nechat se proudem života nést, je nadějí pro "doplavání" do klidných vod, 

kde znovu můžeš zažívat klid a mír, harmonii bytí sám se sebou.

A tak přijmi obě polarity života. 

Někdy jsi v proudu a jindy ve klidných vodách, 

někdy musíš vkročit do vln a jindy jen splýváš - to je život. 

Stejně tak, jako když někdy pracuješ a poté odpočíváš, 

probouzíš se k akci dne a večer usínáš do ticha a klidu noci. 

Kdyby nebyl život v sinusoidách, stal by se jen přímkou - smrtí.

Život ale není smrt a tak je potřeba přijmout i jeho amplitudy. 

Jen stagnace vede člověka ke zkracování života a to ne z vůle života, 

ale z vůle lidského ega, které se vzpouzí životu, 

jako by mělo větší sílu než život sám a z nepokory přijmout dané.

Používej odvahu své duše k životu na Zemi, 

ale ne bez rozumu, který ti byl také dán." 

Autor neznámý*